Projekt se zaměřuje na komparativní dějiny násilí jako klíčového fenoménu rekonstituce střední Evropy během první světové války a těsně po ní. Pozornost je věnována primárně českým a rakouským zemím a kulturním dějinám. Klíčovou otázkou je, jak byl význam tohoto fenoménu "zvládán" v rámci každodenního života prostřednictvím různých rituálních, legálních, sociálních či diskursivních praktik v čase, kdy násilí během první světové války kvantitativně narůstalo a následně v rámci nově se ustavujícího řádu těsně po konci války. Vznik nástupnických národních států po roce 1918 je chápán jako pokus znovu "zvládnout" vykolejení předchozích let v nových institucionálních a diskursivních podmínkách. Pro každou oblast byly vybrány dvě geografické a sociální arény. Praha a Vídeň reprezentují nejdůležitější městská centra, zatímco Liberec a Bolzano je doplňují jako menší centra s agrárním okolím a v neposlední řadě i jako zástupci etnické otázky, typické pro střední Evropu.
